Dnes je v církevním kalendáři Památka všech věrných zemřelých. Sekulární společnost zná dnešní den pod lidovým názvem "Dušičky". Hřbitovy se rozsvěcují svíčkami a hroby přetékají věnci a kyticemi. Tak je to správně, úctu k zesnulým předkům musíme udržovat. Bez nich bychom nebyli.
Nevím jestli si všímáte, ale já získávám takový pocit, že lidé mají strach ze smrti a snaží se ji vytěsnit ze svého života. Na parte se často objeví zpráva: "Po rozloučení v úzkém kruhu rodinném byl zesnulý tiše zpopelněn." nebo v horším případě ani není parte a zesnulý je podle zásad konzumu "odhozen a spálen jako nepotřebná věc." Jsou to tvrdá slova, ale bohužel pravdivá. Vytěsnění smrti sebou nese další problémy. Pohřeb je rozloučení a také tečkou za veřejným smutkem. V Erfurtu šli dokonce tak daleko, že v katedrále je kaple, kde každý může do velké knihy zapsat svoje zesnulé, kteří neměli pohřeb a jsou rozptýleni na loučce.
"Smrt není konec života. Smrt je branou do života věčného."
Tyto skutečnosti mě zvláště bolí když vzpomenu toto přísloví: "Kulturní úroveň národa se pozná podle toho, jak se chová ke svým mrtvým." V České televizi byl dobrý pořad, který se touto problematikou zabývá. Jmenoval Hledání dobré smrti. Je možno ho zhlédnout zde. Vřele doporučuji.
P.S. Pevně věřím, že budu mít svůj pohřeb v kostele a před vynášením rakve kantor zazpívá žalm Věřím, že můj Vykupitel žije.
Komentáře
Já věřím, že zmíněný žalm zazpívá moje duše vteřinu před tím, než vydechnu naposledy...
Jani to, co píšeš mě úplně dostalo.
Já doufám, že na smrtelné posteli budu moci říct slova sv. Pavla: "Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě čeká věnec spravedlnosti, který mi předá v onen den Pán spravedlivý soudce."
Na výročí kolapsu newyorských dvojčat mi letos zemřel mladší bratr. Byl postižený a nikdy se nenaučil mluvit. Bohužel poslední dva roky musel prožít v Domově pod Kuňkou u Pardubic. Zařizoval jsem mu parte a na něj jsem si vymyslel podobný text, který cituješ : "Smrt není, je jen přechod a cesta ke Světlu." Psal jsem to jako takový vzkaz pro bráchu, aby na onom světě měl méně potiží a lépe se tam orientoval. A po krátkém čase se v mém životě začali dít zajímavé věci a to mi bráchu odpovídal a zřejmě děkoval. Prostě cítím, že mi tam odtud nějak pomáhá a to mi trochu zmírňuje smutek ,že jsem v jeho posledních měsících života nemohl o něj starat či k tomu nenašel odvahu... Nikdy jsem si tedy s bráchou nepopovídal, ale je teď mžná víc se monu, než kdykoliv předtím.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.