Dnes je v církevním kalendáři Památka všech věrných zemřelých. Sekulární společnost zná dnešní den pod lidovým názvem "Dušičky". Hřbitovy se rozsvěcují svíčkami a hroby přetékají věnci a kyticemi. Tak je to správně, úctu k zesnulým předkům musíme udržovat. Bez nich bychom nebyli.

Nevím jestli si všímáte, ale já získávám takový pocit, že lidé mají strach ze smrti a snaží se ji vytěsnit ze svého života. Na parte se často objeví zpráva: "Po rozloučení v úzkém kruhu rodinném byl zesnulý tiše zpopelněn." nebo v horším případě ani není parte a zesnulý je podle zásad konzumu "odhozen a spálen jako nepotřebná věc." Jsou to tvrdá slova, ale bohužel pravdivá. Vytěsnění smrti sebou nese další problémy. Pohřeb je rozloučení a také tečkou za veřejným smutkem. V Erfurtu šli dokonce tak daleko, že v katedrále je kaple, kde každý může do velké knihy zapsat svoje zesnulé, kteří neměli pohřeb a jsou rozptýleni na loučce.

"Smrt není konec života. Smrt je branou do života věčného."

Tyto skutečnosti mě zvláště bolí když vzpomenu toto přísloví: "Kulturní úroveň národa se pozná podle toho, jak se chová ke svým mrtvým." V České televizi byl dobrý pořad, který se touto problematikou zabývá. Jmenoval Hledání dobré smrti. Je možno ho zhlédnout zde. Vřele doporučuji.

P.S. Pevně věřím, že budu mít svůj pohřeb v kostele a před vynášením rakve kantor zazpívá žalm Věřím, že můj Vykupitel žije.