Nedávno jsem dočetl knihu Odpusť Natašo od S.K. Dakova. Kniha je psána strhujícím stylem, má neuvěřitelný spád a překvapivý konec. Knihu si můžete přečíst zde:

http://www.prikryl.info/uploadfiles/odpust_nataso/odpust_nataso.html

Děj se odehrává v Rusku v padesátých letech minulého století. Kniha popisuje život ruského chlapce Sergeje, jehož otec byl důstojník oddaný Stalinovi, který byl za Chruščova odstraněn. Sergejova matka zemře brzy po svém manželovi. Sergej chvíli bydlí v rodině u známých, z které pak uteče kvůli šikaně. Nějakou dobu se potlouká v ulicích Novosibirska až ho pak chytne policie a dá ho do dětského domova. Praktiky v dětských domovech jsou opravdu tvrdé a dá se říci že přežijí jen ti nejsilnější. Od ředitele dětského domova dostává Sergej výborné doporučení a je poslán do Námořní akademie v Leningradu. Cestou do Leningradu se staví v Moskvě v Leninově hrobce.

Když jsem vstoupil do tiché místnosti a blížil se k tělesným pozůstatkům otce Lenina, zalila mě vlna zbožnosti a úcty. Zastavil jsem se těsně před rakví a díval se na tělo muže, jehož učení jsem tak intentzivně studoval a který byl mým bohem, zakladateleme mého "náboženství". Poprvé v životě jsem mohl v něco věřit. Učil rovnosti, bratrství a pomoci slabým. Sklonil jsem hlavu a modlil se k němu. Ano, byla to modlitba, nemohu to jinak nazvat.

"Pomoz mi otče Lenine, v dalším životě. Veď mě a ukaž mi směr, kterým mám jít. Pomoz mi chápat tvé učení a následovat ho. Odstraň z mé cesty a života všechny překážky a nebezpečí. Ochraňuj a veď mě. Pomoz mi, otče Lenine."

V Leningradu se díky příznivému posudku stane vedoucím Komsomolu. Později je převelen na Akademii do Petropavlovsku, kde pomalu začíná budovat závratnou kariéru. V osmnácti letech se stane vedoucím Komsomolu, který je odpovědný komunistickou výchovu 1200 budoucích vojáků. Později je osloven majorem KGB, aby se stal vůdcem tajné policejní skupiny, která bojuje s věřícími. Tyto zásahy se stávájí čím dál víc brutálními a tato brutalita začíná přecházet do jeho chování v akademii. Následující ukázka popisuje jeden ze zhruba 150 zásahů proti katolíkům.

„To je on! Chyťte ho!“ zahřměl jsem a ukázal na třiadvacetiletého vůdce. Někteří k němu ihned přiskočili a začali ho mlátit. Ostatní se postarali o zbytek. Přeletěl jsem místnost pohledem – a nevěřil vlastním očím! Opět tu byla! To přece není možné! Vždyť ani ne před třemi dny s ní Viktor brutálně praštil o stěnu. Ale ano, byla to ona! Poprvé jsem si ji mohl opravdu důkladně prohlédnout. Byla ještě krásnější, než jsem si ji pamatoval. Měla dlouhé, světlé vlasy, velké modré oči a jemnou pleť – jedno z nejkrásnějších děvčat, jaké jsem kdy viděl.

I Viktor ji poznal a vykřikl: „Zase je tu! Chlapci, podívejte se, přišla znovu!“

„Asi jsi na ni minule neudělal velký dojem!“ řekl jsem. „Teď je řada na mě!“

Hodil jsem ji na stůl obličejem dolů a strhal z ní šaty. Jeden ji pevně držel a já ji začal rukou bít, jak nejsilněji jsem mohl. za chvíli už mě začaly pálit dlaně, ale mlátil jsem dál. Nataša sténala, zoufale se snažila přemoci pláč. Aby potlačila výkřiky, prokousla si spodní ret, až jí po bradě tekla krev. Nakonec nevydržela a začala plakat. Když už jsem únavou nemohl ani zvednout ruku, strčil jsem ji ze stolu. v bezvědomí se zřítila na zem. Její záda byla jedinou otevřenou krvácející ranou.

Také ostatní leželi na zemi v hrozně zpustošené místnosti. Moji lidé opět vykonali pořádnou práci. Nebylo důvodů déle se zde zdržovat. „Pospěšte si!“ Zvolal jsem. „Zapište si jména a jdeme!“

Nikiforov nás vítal ve dveřích se zlomyslným a zároveň blahosklonným úsměvem: „No, děti moje, vidím, že jste pracovali rychle!“