Často slyším, že když kněží chodí v klerice (nebo v kolárkové košili), tak si tvoří kolem sebe bariéru a lidé mají problém je oslovit... V tomto článku nechci předkládat hotové řešení, jen chci uvést a zamyslet se nad jednou událostí, která se mi stala na Popeleční středu.
Na Popeleční středu chodí všichni bohoslovci na mši svatou do katedrály. Na mši chodí bohoslovci v klerice. Vyrazil jsem dřív a vzal to procházkou delší trasou. Když jsem šel od řeky směrem ke katedrále, zastavil mě jeden pán. Zeptal se mě mě, jestli mám chvíli času. Po mé kladné odpovědi se mě zeptal, proč zvoní zvony a proč chodí všichni do kostela. Potkal prý víc tak oblečených lidí, jako jsem byl já. Měl jsem možnost říct mu o postní době před Velikonocemi, o Popeleční středě, o sypání popela na hlavu, o postu újmy...
Na onom pánovi bylo vidět, že měl radost z mé odpovědi. Já jsem měl radost z toho, že mě mohl ty otázky položit.
Komentáře
Taky to vidím podobně. Moc se mi líbilo vyjádření o klerice, které zaznělo ve filmu o bratrstvu sv. Petra: Klerika je evangelizační nástroj a kněz, který ji užívá, nemusí ztrácet čas dlouhým vysvětlováním toho, kdo je.
Když budeme žít ve skrytosti, stane se z nás spíš elitářská skupinka a to není zrovna v souladu s evangeliem...
Famon: Ano, taky si myslím, že v dnešní době není nutné, aby byla skrytá Církev.
A ještě jeden důležitý postřeh: Podívejme se na řádové sestřičky. Ty dělají svým vzhledem daleko větší rozruch, ač malé děti nevěřících volají udiveně: "Jé, pohádka!", protože takové hábity odnikud jinud neznají. A takové sestřičky lze potkat třeba v parku, na nádraží, na náměstí.. byla by mi fakt hanba, když bych já svým oděvem nevydával svědectví.
Z vnějšku lze říci, že když člověk potká nějakou církevně oděnou osobu, tak ho to nějak vyburcuje. Buď se začne vnitřně nebo i nahlas smát mysle si, že středověk už skončil. Zarytý bezbožník však rychle vytáhne nadávku na to, co tady vlastně ještě takový zjev pohledává. Ale i to je jenom čest pro duchovní osoby, když mohou pro Kristovo jméno trpět jakékoliv soužení. Věřící člověk při uzření duchovní osoby se třebas rozpomene, aby nejednal proti Božímu zákonu. A zbožný člověk prokáže Kristu čest, když duchovní osobu pozdraví.
A také platí, co nám říká Mons. Peňáz na poutích, když jdeme jako stahlavý zástup poutníků: co se hýbe, to žije a co žije, to se hýbe. Je tedy třeba, aby i duchovní osoby ukazovaly, že ještě žijí na tomto světě. To dělají právě tím způsobem, že budou mezi lidmi.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.