Ferencův zápisník

V tomto příspěvku Vám chci přiblížit jak probíhala moje cesta na Gerlachovský štít (2654,4 m. n. m.), nejvyšší vrchol Karpat a Slovenska.

Vezmu celou tu historii od počátku, aby v tom nebyl zmatek. Letos, při přípravách farního plesu jsem se potkal Lucku. Při řeči jsem se dozvěděl, že její taťka Jarek Lukáš se živí jako horský vůdce. Když zmínila, že chodí i na Gerlach, řekl jsem, že mě to láká. Po plese Jarek přijel na faru pro nějaké věci a ihned začal kout železo, jestli s ním půjdu. Odročil jsem to na neurčito, ale byl jsem přesvědčen, že Gerlach v pohodě dám...

V červnu jsem byl na Lysé hoře s partou kněží, co jsme chystali RAFT. Lysá hora značně pocuchala moje ego. Druhý den jsem nebyl schopen pořádně chodit. Byl to pro mě pocit, který jsem dříve neznal. Když jsem to řekl Jarkovi, tak moc nadšený nebyl a řekl mi, že musím trénovat.

(foto: Facebook stránka RAFT camp)

Jednou mi Jarek volal, jak na tom jsem, že je je v Tatrách hezky. Na Gerlach jsem nemohl, ale nakonec jsme se domluvili, že si zajdeme na Půlčiny a pak slaňovat na Čertovy skály. To jsem celkem dobře zvládnul a další den nohy nebolely. Podle Jarkových slov jsem byl připraven na Gerlach.

Na Povýšení sv. Kříže byly v Kloboukách hody. S mládeží jsme seděli na pivě a v tom zazvonil telefon. Volal Jarek. V Tatrách je hezky, jen to komplikuje vichřice. Třeba se uklidní. Zkusíme zítra vylézt na Gerlach? 

Zařídil jsem si potřebné náležitosti a v pondělí odpoledne jsme vyrazili. Navečer jsme dojeli pod Tatry a zakempovali na jednom klidném místě. Večer jsme si nachystali batohy a v šest hodin jsme šli spát.

(Foto: Wikipedie - Gerlachovský štít od osady Tatranské Zruby)

Vybaven zkušenostmi ze skautu jsem si nakoupil jídlo, které jsem prakticky všechno nechal dole (klobásky, sýry...). Za celý výstup jsem snědl asi tři krajíce chleba, kousek sýra a jeden rohlík s bůčkovou paštikou. A také celý balíček hroznového cukru a ještě kousek dalšího. Bylo zajímavé, že jsem prakticky neměl pocit hladu. U takovýchto výstupů je důležité hodně pít (čaj, džus) a mít s sebou (v sobě) dostatek magnesia (dal jsem si dvě ampule).

Budík nám zvonil 15. 9. (památka Panny Marie Bolestné) ráno ve dvě hodiny. Vyspal jsem se dobře a tak jsem dokázal vstát s úsměvem (!). Ano, zázraky se dějí. Asi o čtvrt na čtyři jsme vyrazili z Tatranské Polianky směr Gerlachovský štít. Stoupali jsme nahoru, napřed asi pět kilometrů po asfaltu a pak po mokrých kamenech nahoru na Tatranskou magistrálu. Vítr prakticky nefoukal, takže značnou část "choďáku" jsem šel jen v mikině. Výstup pokračoval kolem Batizovského plesa (1884 m. n. m.) nahoru na vrchol. Je velmi zajímavé, že z vrcholu teče potok.

Cesta na vrchol je šplhání po skále (není to kolmá stěna), kolmých úseků je tam pár. Prakticky to vypadá tak, že člověk jde a přidržuje se rukama. V jednom místě jsou ve skále zatlučené kramle, které tvoří žebřík. Podle Jarka exponované místo (nějací lidé se mu tam sekli). Díky svým fyzickým parametrům (dlouhé nohy a ruce), a zkušenostem s lezením po stromech a žebřících, jsem víceméně neměl problém, naopak to pro mě bylo příjemné zpestření.

(Foto: Jarek Lukáš, ostatní neoznačené fotky jsou od Jarka)

Výstup mi připadal nekonečný, měl jsem myšlenky, že to otočím a půjdu dolů. Dokonce jsem chtěl vytáhnou GPS abych věděl, v jaké jsem nadmořské výšce. Nebylo mi to dovoleno.

Pod vrcholem jsme potkali další horolezce. Ptal jsem se Jarka, jak je to daleko. Odpověděl, že už tam téměř jsme. Nechtěl jsem tomu věřit (myslel jsem, že je to součást motivace), ale i cizí horolezci mě to potvrdili. Vystupovali jsme v mlze, takže nešlo vidět, co je nad námi, ani co je pod námi.

(Foto: Neznámý kolemjdoucí)

Nakonec jsme se kolem půl desáté vyškrábali nahoru. Na vrcholu je kříž. Byla mlha, která se místy protrhala. Když jsem odcházel od kříže, opět mi začala znít v hlavě píseň: Můj Bůh je můj štít. Na vrcholu bylo několik výstupových skupin. Skupinám jsem udělil požehnání a pak jsem žehnal na světové strany. Na vrcholu jsme se zdrželi asi půl až tři čtvrtě hodinky a pak nastala druhá, neméně náročná část expedice. Sestup. V prvních metrech sestupu jsem chytnul druhý dech, který brzy vystřídala únava.

Gerlachovský štít má jedno veliké nebezpečí. Padající kameny. Ptám se Jarka co dělat, když shodím kámen, jestli mám křičet nebo se modlit. Prý se modlit. Ihned jsem se pomodlil Pod ochranu Tvou. O pár minut později proletěl kolem mně kámen velikosti pěsti a pak ještě jeden větší šutr. Kdyby mě zasáhl, tak v lepším případě bych potřeboval horskou službu, v horším cínovou rakev.

Při sestupu jsem byl rád, že nás jedna skupina předešla. Měl jsem pocit, že se vůbec nedívají kam šlapou. Že je jim úplně jedno, že mohou shodit kámen. I když jsem se snažil být opatrný, pár malých kamínků jsem shodil. Díky Bohu, že se nic nestalo. Bylo to pro mně psychicky náročné, protože někdy nešlo dost dobře poznat jestli šlapu na skálu nebo na kámen.

Jak začal "choďák", šel jsem jako stroj ani jsem nechtěl přestávky. Cestou nahoru jsem chtěl víc přestávek, ale byl jsem rád, že mě Jarek drží zkrátka, jinak bychom nahoru nevylezli. Jednu krátkou pauzu jsme si dali na odbočce z magistrály. Poslední úsek na asfaltu jsme sjeli na kole. Byl jsem za to rád, sotva jsem se držel na nohou.

Asi o půl třetí jsme byli zpátky v Tatranské Poliance. Kolo nám ušetřilo skoro hodinu času. Po absolvování této expedice rozumím nařízení, proč se nahoru může jít jen s horským vůdcem. Cestou mě Jarek hecoval, jestli s ním půjdu na Grossglockner (nejvyšší hora Rakouska, 3 798 m. n. m.) nebo na Ortler (bývalá nejvyšší hora Rakouska-Uherska, 3 905 m. n. m.).

Ve středu mě fest bolely nohy a do schodů chodila rychleji i moje babička. Bolest nohou jsem cítil až do pátku. Když jsem přijel domů, tak jsem zjistil, že jsme překonali převýšení víc jak 1600 metrů, tj. Sněžka od moře až na vrchol. Kdybych to věděl, tak se na to vykašlu (taky jsem to Jarkovi řekl). Zlatá nevědomost. Jarku, díky moc, že jsi mě dostal na vrchol Gerlachovského štítu.

V pondělí necelý týden po výstupu mi volal Jarek s otázkou, která mě dostala:

Když jsi takový rozejítý, nechceš jít na Lomničák?