Dnes jsou přesně dva roky od mého nejtěžšího pohřbu. Pohřbíval jsem čtyři oběti dopravní nehody (39-43 let); všichni byli uloženi do jednoho hrobu. Při úklidu v PC jsem narazil na kázání, které jsem tehdy napsal po shlédnutí Bergmanova filmu Sedmá pečeť.

Drahá zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté.

Sešli jsme se zde, abychom se naposledy rozloučili s vašimi drahými zesnulými. Při pohledu na jejich život nás jistě napadla otázky: Proč museli zemřít, když měli život před sebou? Proč zrovna před Vánocemi? Není toho utrpení ve světě málo? Tyto otázky splynou jedno velké: Proč? 

V úryvku evangelia jsme slyšeli o Ježíšově smrti. Výše uvedené otázky můžeme vztáhnout i na Ježíše. Umřel mladý a leckdo by mohl říci že jeho smrt byla zbytečná. Ježíš dobře věděl co ho čeká – že ho jeden učedník zapře, druhý zradí a nakonec bude bičován a ukřižován. 

Kristus se v Getsemanské zahradě modlil: „Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout, a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle.“ Ježíš se odevzdal do vůle Boha Otce a zemřel za nás, za naše hříchy. Když visel na kříži, tak pod křížem stála jeho matka s dalšími ženami a apoštol Jan. Apoštola Jana nazval Ježíš Mariiným synem. Ježíš svoji matku svěřil do péče apoštola Jana, který si ji vzal k sobě. Maria byla nesporně silná žena, když dokázala být u popravy vlastního syna.

Už při Ježíšově narození řekl spravedlivý Simeon toto proroctví: „Tvou vlastní duši pronikne meč“. Tradice hovoří o sedmi bolestech Panny Marie. Tato bolest je asi největší. Bolest ze smrti vlastního dítěte.

Tuto bolest právě prožíváte vy. Maria věřila, že smrt jejího Syna měla smysl. Možná ten smysl v tu chvíli neviděla, možná ji přišla Ježíšova smrt absurdní a zbytečná, ale věřila Bohu. Vám asi také připadá, že smrt vašich drahých byla zbytečná. Je těžké pochopit smysl a tajemství smrti. Může nás napadnout, že nic nemá smysl, když všichni jednou zemřeme. Strach ze smrti je součástí lidské přirozenosti a smrt je nedílnou součástí našeho života.

Vím že je to těžké, ale neměli bychom se ptát spíše: Co nám tím že tito lidé zemřeli chtěl Bůh říci? Není to pro nás připomenutí, že i my můžeme zemřít? Upomenutí, dát si věci do pořádku? Smrtí svého Syna Ježíše nám Bůh řekl, že nás miluje. Ježíš zemřel na kříži za naše hříchy a otevřel nám cestu do nebe.

Zemřelí nám zůstávají ve vzpomínkách. O tom krásně píše básník Jan Skácel v básni Mrtví 

Mrtví

Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami

A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny

Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme

Po chrpách které kvetly vloni
slabounce jejich ruce voní

Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného

Vaše bolest nad smrtí časem poleví a zůstanou nám jen vzpomínky. Vzpomínejme na to dobré, co jsme se zesnulými prožili a jestli bylo ve vašich vztazích k Vašim drahým něco nevyřešeného, tak jim to prosím odpusťte. Nyní pojďme prosit všemohoucího Boha, aby vzal k sobě duše těchto zesnulých.