V tomto blogovém příspěvku se s Vámi chci rozdělit s tím, co jsem prožil na setkání mládeže v Krakově.

Na rovinu dopředu říkám, že do Krakova se mě nechtělo. Prožil jsem setkání mládeže v Kolíně nad Rýnem a říkám si, že stačilo (pravda v Kolíně jeden kamarád říkal, že na příští setkání pojede jedině jako kněz). Tím že jsem kaplan pro mládež jsem považoval za svoji povinnost jet.

Asi týden před odjezdem jsem narazil na internetu na brožuru pro české účastníky. Stáhnul jsem si ji a začal číst. Když jsem začal číst dopis otce opata cisterciáků v Mogile (sídlo českého centra), tak mi začaly téct slzy (to se mi občas stává). Četl jsem dále a začal jsem regulérně brečet. Byl to první pláč od pořbu mé stařenky před osmi lety. (Později po napsání článku jsem si uvědomil, že jsem brečel před dvěma lety na hrobu spolužáka z Teologického konviktu). V tu chvíli se mě dotkl Bůh. Přestal jsem cítit nechuť a pomalu se začal těšit na setkání.

V Olomouci jsem si koupil dvě trička na výměnu. V Kolíně jsem vyměnil repliku dresu fotbalového nároďáku za tričko z Mexika. Po mši svaté jsme nasedli do autobusu a vyrazil do farnosti Zawadskie. Na předprogramu bylo krásně, hezky se o nás starali.

V sobotu byl společný program pro všechny účastníky předprogramu z opolské diecéze. V Opoli jsem potkal Američany z diecéze San Antonio. Měli krásná trička s nápisem: "Real cowboy trust in Jesus Christ". Šel jsem za jedním Texasanem a vyměnil si s ním tričko. Při podrobnějším zkoumání jsem zjistil, že jsem blbě odhadnul velikost. Když jsem tričko zkusil tak mi bylo velmi těsné. Co už. Mám ještě jedno triko na výměnu. Tričko jsem daroval a jede se dál. V pondělí jsme se přesunuli vlakem do Krakova. V Katovicích na nádraží jsme si udělali selfie s opolským biskupem.

V Krakově jsem si užíval klidu a pohostinství českého národního centra. Do centra města jsem se po zkušenostech ze setkání v Kolíně nehrnul. V českém centru všechno šlapalo. V bazilice se zpovídalo a byl tam stálý výstav Eucharistie. Moc fajn věc, být v tichu s Pánem.

V sobotu po mši svaté jsme vyrazili na závěrečnou vigilii a mši svatou. V batohu jsem měl druhé tričko na výměnu. Ogaři mi drželi místo v sektoru. Asi po čtyřech hodinách jsem dorazil na Campus Misericirdiae. Dali jsme si šlofíka, jídlo, dvě partie BANG!u a začala vigilie. Bylo to velmi silné, zvláště ta svědectví. Velké plus byl česko/slovenský překlad. Večer než jsem šel spát jsem se začal oblékat do trička co jsem ho měl na výměnu (abych nemusel spát v košili) a v tom jsem zaregistroval šum a jeden z ogarů mi říká: "Otče, to tričko máte dámské." Ups, chybička se vloudila. Mira mi půjčil triko z Madridu, dal jsem si špunty do uší a spal krásných nerušených šest hodin v kuse.

V neděli v 5:30 zazvonil budík. Podle instrukcí jsme měli být v šest v kněžském sektoru. Přišli jsme tam, vystáli frontu na ornát, a našli si místo k sezení. Ornát se mi v první chvíli vůbec nelíbil, čekal jsem že dostaneme ten, co se prodával v oficiálním obchodě (čistě bílý s logem setkání na prsou). Místo toho jsme dostali ornát se zvláštním křížem. Ornát si mě získal později svou geniální jednoduchostí. Zlaté svislé břevno odkazuje na vztah s Bohem, zlatá barva v ikonografii symbolizuje božství. Příčné břevno je utvořeno z modrého a červeného paprsku. Krásný odkaz na Boží milosrdenství. "Z jeho probodeného boku vytryskla krev a voda." (srov. Jan 19,34)

Po příchodu na naše místo v sektoru mi došlo, že se asi nedostanu ke svatému přijímání. Byli jsme až za kněžskými sektory ve VIP sektoru. Vzdálenost vzdušnou čarou od oltáře byla cca. 200 metrů. Řekl jsem si: "Je nereálné, aby ses dostal ke svatému přijímání. Dnes nebudeš mít platnou mši svatou.“ Vnitřně jsem se s tím smířil.

Když se blížilo svaté přijímání tak se ve mne rozžehl plamínek naděje. Jdou sem od oltáře kněží. Skutečně přišli i do našeho sektoru a nesli kalich s Krví Páně a misku s Tělem Páně. Přijal jsem Eucharistického Krista a zakusil jsem tak silnou radost jako už dlouho ne. Došlo mi, že jsem svaté přijímání bral jako samozřejmost. Je to konkrétní plod mé pouti. Nebrat Eucharistii jako samozřejmost, protože to samozřejmost není. Radujme se z Eucharistie, nechme se proměnit živým Bohem. Nesme Krista do světa proniknuti slovy sv. Pavla: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!“ (Flp 4,4)

P. S. Možná si kladete otázku jak to dopadlo s dámským tričkem. Cestou zpátky jsem ho vyměnil za klobouk s dívkou z Německa. Věděl jsem, že mi klobouk bude malý, tak jsem ho věnoval. Z dvou triček mám dva dobré skutky a to se počítá. Nehledě na to, že jsem poslal e-mail do San Antonia. Jsem zvědav jak to dopadne ;-).