@Katusi napsala článek o dětech v kostele. Pod článkem se rozproudila živá debata. Reakce v komentáři by byla příliš dlouhá, tak ji dávám na blog.


Jsem rád za otevření této důležité - a leckdy i palčivé - otázky. Osobně mi děti při mši svaté nevadí, pokud se chovají v rozumných mezích. Rozhodně jsem pro přítomnost dětí v kostele, ale nejsem velkým příznivcem oddělených místností pro děti. 

Oddělené místnosti pro děti mají v sobě skryté nebezpečí, že rodiče nebudou dávat pozor (viz. komentáře ke článku Katusi.). Další nebezpečí je, že děti budou budou zvyklé dělat v kostele kravál a bude velmi náročný přechod k “normálnímu” chození do kostela. Vím, že u evangelíků s tím zápasí. Třináctileté děti přestanou chodit do nedělní školy a na bohoslužbu s dospělými už nepřejdou. 

Pokud místnost slouží k uklidnění dítka a návratu do kostela tak s tím nemám problém. Podle mě je to účel těchto místností. Pozn. na okraj: existuje riziko, že se děti naučí “vyřvat” si neúčast na mši svaté.

K tématu mě napadá pár konkrétních zkušeností:

  1. Jako bohoslovec jsem byl doma na prázdniny. Šel jsem na mši svatou do vedlejší farnosti, kde při mši svaté pochodovalo cca. dvouleté dítko po kostele. Nijak nerušilo, jen si pochodovalo. Okamžitě mě napadla myšlenka: Proč si ji matka (moje kamarádka) nevezme k sobě a nechá ji pochodovat po kostele? Mě to ruší. Ano, tehdy jsem byl zvyklý na “sterilní prostředí” seminární kaple. Po chvíli mi došlo, že cérečka vůbec neruší - tzn. že já mám problém. Když se malá blížila k presbytáři tak následoval tichý odchyt.
  2. Jako kněz jsem kázal a do pointy kázání mi začalo na první lavičce - přímo přede mnou - vykládat dítě. Neudržel jsem se a řekl jsem: “Ale cérky notak.” Pak mě to mrzelo, naštěstí se mi maminka připomněla, když jsme se potkali na faře a já se mohl jí omluvit. Byla to moje chyba, že jsem byl nevyspaný a v tu chvíli jsem to nezvládnul. Dítko bylo jinak hodné.
  3. Nědělí odpolední mše svatá v lázních. Dítko se tam projevovalo podobným způsobem jako v bodu č. 1. (Možná sem tam něco žvatlalo) Nějaký pán se pořád otáčel a napomínal tu matku. Chování dítka jsem už zapomněl (nestálo to vůbec za řeč), na onoho mravokárce ne, ten mě rušil daleko víc…
  4. Ve farnosti jsme mívali mše svaté pro děti jednou měsíčně vždy ve středu. Po jedné mši svaté svaté přišla reakce, že to bylo moc dlouhé. Ano mše svatá trvala asi 40 minut, ale bylo v tom kázání, při kterém komunikuji s dětmi a také dlouhé obětní dary, kdy každé dítko něco neslo k oltáři. Je jasné, že se nikdy nemůžu zavděčit všem.

Výše uvedné příklady ukazují na pestrost situací, nejde to řešit šablonovitě. Někdy je třeba zásah rodičů, jindy trochu tolerance od kněze či věřících. Je potřeba respekt, tolerance a zdravý rozum všech zůčastněných stran.

  1. Apel na kněze: Podporujme účast rodin na mších svatých a nevyhánějme vědomě či podvědomě děti z kostela. Je dobré zastat se rodičů. 
  2. Apel na rodiče: Chápu že máte zvýšenou toleranci vůči hluku. Prosím mějte ohledy na okolí a reagujte přiměřeně (na druhou stranu není nutné za všechno napomínat). Vy sami nejlépe víte, co na dítko platí.
  3. Apel na všechny: Buďme prosím k sobě tolerantní a ohleduplní. Když nebudou plakat v kostele děti, tak bychom měli plakat my, protože po nás už nikdo v kostele plakat nebude.

Děti určitě do kostela patři. Trochu šumu při nedělní liturgii mě nevadí - pokud je to v únosné míře. Vím, že někdy to může být pro rodiče velmi náročné. Např. moji rodiče s námi objížděli kostely, aby se ta zátěž rovnoměrně rozložila (jsme 3 děti během tří let) a bydleli jsme v Sudetech, kde moc malých dětí v kostele nebylo. 

Vím, že v tu dobu byla pro moje rodiče velmi důležitá podpora kněze. Dokonce jednou měl i ostré kázání na toto téma, ve stylu: "Milé babičky, dnes tu není ono dítko, které vás minule rušilo, tak budu kázat pro vás."

Já osobně jsem měl k ideálu klidného a tichého dítka velmi daleko. Rodiče na mě zkoušeli leccos. Pozn. na okraj: zaujala mě myšlenka tzv. "kostelových hraček"1. Podle dnešních tabulek bych možná byl ADHD. Dokonce mě ve 2,5 letech2 oblékli do ministrantského s cílem, že mě to zklidní. Jak se to povedlo nevím, ale myslím si že to moc nezabralo… 

Těším se na slušnou a kultivovanou diskusi.

Nezbedné kostelové dítko.

Ferenc

1 Kostelové hračky, má dítě k dispozici jenom při mši svaté. Cílem je vybudovat podmíněný reflex: s těmito hračkami si hraju potichu.

2 Při stěhování jsem našel datovaný obrázek s nápisem: “Upomínka na první ministrování”.