Sestry a bratři, v dnešním evangeliu jsme slyšeli podobenství o ztracené ovci. Evangelista Lukáš má podobenství se stejným obsahem, ale zařazuje ho v odlišném kontextu.

Lukáš má podobenství zařazeno v 15. kapitole spolu s podobenstvím o ztracené minci a o ztraceném (marnotratném synu). Podobenství je namířeno k farizeům a učitelům zákona. Matouš podobenství zařazuje do řeči o komunitě. Textu předchází Ježíšovo napomenutí, abychom nepohrdali maličkými.

Pastýř za normálních okolností neopouští stádo pokud není v úplném bezpečí. Pastýř z podobenství nechá stádo na horách a jde hledat ztracenou ovci. V jednání pastýře je skutečná láska. Bůh hříšníky skutečně víc miluje, protože to víc potřebují. (S. Fausti, Nad evangeliem podle Matouše s. 391)

My, kteří jsme v duchovním životě dál než jiní máme občas tendenci pohrdat slabšími nebo je přehlížet. Zakládáme si na svém duchovním životě, že jsme spravedliví a dobří křesťané, že jsme dál. Někdy jsme v pozici, že nám setkání se „slabšími“ nic nedávají, že jsou pro nás jen ztrátou času.

Pavel v listě Římanům má krásnou myšlenku, která se vztahuje k této otázce:„My silní jsme tedy povinni snášet slabosti těch, kdo silní nejsou, a ne se snažit líbit sami sobě.“ (Řím 15,1)

Jak se já osobně dívám na ty, kteří nejsou tak daleko jako já? Vyslechnu je a snažím se jim pomoci nebo je přehlížím?